PORTFOLIO

OHRÁDKY

text k výstavě

 

Jana Zhořová - Ohrádky, Galerie Cella, Opava, 14.1. – 13.2. 2015

Opavská galerie Cella se v roce 2015 zaměřila na podoby akčního umění a performance. První výstavou tohoto programu je výstava Ohrádky Jany Zhořové.

Jana Zhořová (1986) je absolventkou malířského ateliéru vedeného Františkem Kowolowským na Fakultě umění OU v Ostravě. Jako řada dalších absolventů tohoto ateliéru opakovaně „přešlapuje“ mimo území malby k obecnějšímu chápání práce s obrazem. To ústí k využívání fotografie, pohyblivého obrazu, objektu i práce s tělem, které společně vytvářejí rezervoár možností, které autorka volí na základě konkrétního konceptu.

V tomto případě je základním formálním znakem vztah ready made objektu a jeho performativního užívání. Tématem jsou limity a předurčené hranice, ve kterých žijeme a myslíme. Nejen fyzické ohrádky, ale i psychické mantinely, které jsou nám vštěpovány, nás posouvají určeným směrem. Společnost je vytváří a dlouhodobě předává, takže je často necítíme jako způsob omezení, ale jako normu. Jsme omezeni i našimi potřebami, které nás do konkrétní společnosti začleňují. Limitující hranice nevnímáme často jako omezení, ale jako způsob naší ochrany, nad kterým nemusíme přemýšlet. Prostě jsou a ani za ně nechceme, protože odmítáme být dobrovolnými outsidery - genetika nám velí být členem skupiny. Systém vytváří, až přímo diktuje podmínky, co všechno je pro pobyt v něm potřeba.

Tři objekty vzniklé úpravami kusů běžného nábytku (stůl, taburet a lednice) jsou instalovány v prostoru a každý z nich je doplněn videem, ve kterém autorka provádí jednoduché činnosti za účasti zmíněných objektů. Ty komplikují autorčiny pohyby a vytvářejí fyzická omezení. Tyto limity dále rozvádí a konkretizují názvy jednotlivých dvojic - Musíš, Zvykneš si a Potřebuješ. Autorka skrze tělesnost hledá měřítko hodnot a limitů a ve spojení s objekty posouvá osobní emoční východiska k obecnějším sociálním otázkám.

Videa zachycující tělesné akce vznikala přímo v galerii, kde jsou instalována v místech, odkud byl původní úhel jejich snímání. Implikují tak do zorného pole diváka fyzickou aktivitu jednotlivce v prostoru, ve kterém se divák sám nachází, ale z přímé aktivní činnosti autorky zůstává pouze mediální zasmyčkovaná vzpomínka, za jejíž projekcí zbývá jen prázdný prostor obsahující relikt v podobě objektu. Jeden z objektů vznikl živou akcí během vernisáže, kdy autorka přeřízla stůl elektrickou přímočarou pilou.

Součástí galerie jsou i dva výklenky „hovoren“ české pošty, ve kterých byly umístěny telefonní automaty. Tímto doplňkem Cella expanduje z galerijního prostředí a snaží se o širší dialog s divákem ve veřejném prostoru. Častým jevem je vzájemné vrstvení intervencí, nebo jejich částí jako je výmalba zdí. Po sobě následující autoři tedy reagují na tyto podmínky. Zhořová využila černobílou kombinaci výmalby těchto prostor a umístila zde stejnobarevnou strukturu ze starých židlí, která visí v prostoru vlivem tenze a tím, jak prostor vyplňuje, zabraňuje tento ježek v kleci jeho vyjmutí.

Vernisáž uvedl hlavní strůjce Celly Martin Klimeš, úvodní slovo pronesl František Kowolowski.

 

Libor Novotný