Úklid v patriarchátu.

Aktualizace: 19. říj 2018

Já přeci nebudu uklízečka, posluhovačka, služka, pradlena a kuchařka….

A proč byste vlastně nechtěli být??


Už dlouho přemýšlím nad tím, proč to je taková práce často dělána s odporem (ať už ji dělá muž či žena), proč jsou kvůli ní vedeny v rodinách boje, proč se o ní mluví jako o méněcenné práci, i když jsme partnerství rovnocenní.


Péče o domácnost je a myslím, že i vždy bude, ženskou doménou. Sice to může znít nekorektně a anti-feministicky, ale ve většinové společnosti tomu tak zkrátka je. Vím, že je mnoho párů, kde má silnou vnitřní ženu muž a ženě zase vyhovují mužské vlastnosti. A jsou páry, kde je to pochopitelně úplně jinak.


Jde mi o to, že hodnota této práce, o které většinou uvažujeme jako o ženské, je společností bagatelizována a brána jako podřadná a samozřejmá.


Jak k tomu ale došlo, když to, jak pečujeme o naše blízké a o prostředí, ve kterém se pohybujeme, je naprostý základ našeho fungování a přemýšlení o světě. Ono se neříká jen tak rodina základ státu, respektive základ společnosti, a to, jak a v jakém prostředí se jedinec bude v rodině vyvíjet, má přeci přímý vliv na jeho přístup ke společnosti.





Vždycky jsem obdivovala svoji maminku, jak všechno zvládá, a ještě s takovou samozřejmostí. A vždycky jsem si myslela, že když ji pečování o nás baví a že když nás má moc ráda, tak z toho přeci nemůže být unavená. Teď, když jsem sama matkou, si nemyslím, že unavená nebyla, ale spíš si to možná ani sama sobě nepřiznala. Přeci jen je z generace, kde nebyl moc prostor ke stížnostem.

Když se jí ptám: „Co děláš, chceš s něčím pomoct?“ Často odpovídá: „Ne, vždyť nic nedělám.“ A mě napadá, ale ona toho dělá přece tolik. Tak jak je možné, že si myslí, že nic nedělá. A proč je to pro nás taková samozřejmost. Její hlavní pracovní náplní není být ženou v domácnosti, je podnikatelka. Takže to, že všechno sama s přehledem zvládá a ani neočekává ocenění, není přeci samozřejmé.



Chtěla bych podpořit všechny ženy, které se snaží o nějaký výsledek v domácnosti, a říct jim, že je v pořádku nebýt dokonalé, že je v pořádku chtít, aby jejich práce nebyla samozřejmostí, a že je v pořádku chtít být oceněná, protože jsme na systém odměn zvyklé. A taky je v pořádku nebát si přiznat, že trávit určitý čas denně prací, která je ´nepopulární´, je prostě náročné.

Mně se totiž někdy stane, že se snažím dosáhnout určité dokonalé představy o mě samotné, abych cítila svoji hodnotu… makám, kmitám, domácnost, děti, práce, seberealizace - jelikož je nám během studií neustále vtloukáno do hlavy, abychom někým byli. Tudíž být jen matkou často nestačí, protože matka není někdo.


A pokud mi to nejde, ani se nenaděju a sedím si s krizičkou, slzami v očích a tabulkou čokolády v ústech. V hlavě mi lítají myšlenky o vlastní neschopnosti, zklamání a marnosti z jakékoliv vykonané práce.



Jsme vychovávány se zaměřením na výkon a na výsledek, protože žijeme ve světě, kde převládá mužská energie a ta taky často převládá i v nás.

Jenže péče není o výkonu, protože není měřitelná, a úklid není o výsledku, protože je mizivý.

Myslím si, že právě díky té touze být rovnocenně oceněna, se žena emancipuje. Obléká si kalhoty, stříhá vlasy, snaží se vyrovnat muži. Bojuje za svá práva, za svoji svobodu a svůj boj vede dobře. Může volit, může studovat, může pracovat, může se rozvádět, může být svobodnou matkou, může být svobodná a její boj je strašně důležitou součástí naší historie i současnosti.




Jen se mi zdá, že u toho zapomíná na vyzdvižení a pozitivní hodnocení ryze ženských hodnot a kvalit, jejichž součástí je právě péče. Nemusíme se přeci stávat muži. Jsme stejně dobré i s ženskými vlastnostmi.


Oceňme tedy svoji práci, svoji sebelásku, svoje emoce, pocity, péči o druhé, tvoření domova domovem a svoje malichernosti.


Pro fungování světa v rovnováze je totiž stejně důležité umýt nádobí jako vést firmu.


Proto milé ženy, nebojme se práci (jakoukoliv) dělat žensky, hodnoťme se vysoce a buďme na sebe hodné... jen tak to naučíme ostatní.

S úctou ke všem ženám… a mužům!



Jana

499 zobrazení