Jak se žije v mobilhousu?

Aktualizace: 14. kvě 2019


Jsme čtyřčlenná rodina, která se rozhodla jít za štěstím a přestěhovat se z města plného smogu blíž přírodě a horám. Sen se tvoří, dům se staví, ale úplně jiným tempem než byly naše bláhové představy. V našem přechodném bydlišti tedy bydlíme už třetí rok.


Jak se žije na tak malém prostoru?


Přestěhovali jsme se, když měla dcera dva a půl roku. Byli jsme v totální euforii, šťastní, plní naděje a ideálů.

A také hodně naivní a bez velké pokory jsme si neuvědomovali, že některé věci prostě neovlivníme, i kdybychom stavěli na hlavu.





První zima měla být poslední. Léto blízko lesa bylo překrásné a velmi intenzivní. Rodina a přátelé u nás byli pečení vaření. :) Náš největší úkol byl udržovat zahradu posekanou a bazén, který už byl součástí pozemku, čistý.


První větší stavební úpravou byla přípojka vody, kterou původní majitel řešil zahradní hadicí. V souvislosti s tím jsme narazili na první „nedokonalost“ našeho dokonalého pozemku. Tou je hustá jílovitá půda, hodně spodní vody a nevsakující se povrchová voda. Voda nás popravdě vůbec neposlouchá dosud (a asi ani nemá).


V srpnu jsme si uvědomili, že musíme máknout a připravit mobilhouse na zimu:

- vyměnit okna

- zateplit podlahu

- zajistit nemrznoucí přípojku vody

- vyrobit plynové bombě domeček, ať nezmrzne

- zateplit polystyrenem


Poznatek č. 1: na okna se docela dlouho čeká. Takže nám je montovali na konci září a to už bylo tak tak. Zateplení podlahy, kterou tvoří překližka a vata, jsme řešili prodloužením stěn celého mobilhousu až k zemi a uzavřením prostoru pod ním deskami překližky a polystyrenem.

Poznatek č. 2: není to úplně dobrý nápad. Místo sice nepromrzne, ale ani nevětrá, takže vzniká vlhko. A to se v zimě dost nepříjemně projevuje. Myslím, že lepší volbou by byla stříkaná izolace.


Hned po výměně oken jsme obložili mobilhouse polystyrenem, mé eko-srdce při tom krvácelo. Kuličky polystyrenu jsme sbírali z trávy ještě měsíc. Ale lepší, rychlejší a levnější izolaci jsme nevymysleli.

Nahoru perlinku a hotovo.



Jako zdroj tepla jsme pořídili klimatizaci, která je úžasná na mezi sezónní topení, a krbová kamna, která dokážou z mobilhousu udělat v -20 °C saunu (to se taky někdy hodí).


Rozhodli jsme se jen pro nejnutnější opravy a minimální investice. Pokud je zde nějaký čtenář, který se chystá bydlet v mobilhousu, radím: udělejte všechno hned. Vytrhávat podlahu v půlce prosince opravdu není ideální. Ale zas kdo si nezkusí... :)


Přípravy na zimu končíme tak v půlce listopadu a už nejsme tak rozjuchaní jako na jaře. S prvními deštivými dny přichází i první ponorkové stavy.

Člověk by neřekl, jak moc ho dokáže ovlivňovat něco jako nízký strop.


Začíná přituhovat.


Mobilhouse se sice rychle vytopí, ale také rychle vychladne, takže nás po několikadenních výletech doma čekají 3 stupně.


První zima byla opravdu testovací, jestli to jako myslíme vážně.


Vodovodní potrubí nás zkoušelo vytopit a nečekané plísně zadusit ve spánku. To jsme vůbec netušili, kolik člověk vydýchá kyslíku za noc. Takové i jiné podobně neodhadnutelné detaily většinou v normálním domě neřešíte.


Jak se dá udržovat taková miniaturní domácnost? Těžko. Ale pokusem a omylem jsem na to po nějakém čase přišla. Je to skvělá příležitost k vytříbení si smyslu pro detail a uvědomění si, co opravdu chcete mít doma. Pro žádnou zbytečnost jednoduše nemáte místo. Naučila jsem se organizovat potřebné a minimalizovat nepotřebné.


Po první zimě jsme byli stoprocentně přesvědčení, že další už nedáme.

A s miminkem už vůbec ne. Jenže, jak už to ve stavebnictví chodí, termíny jsou jiné než představy.


Život plyne svým tempem a my momentálně prožíváme v mobilhousu konec třetí zimy s dětmi ve věku 2 a 5 let, které už také žadoní o svůj vlastní prostor. Není to vždy lehké, ale jde to.




Naší nadějí je, že po každé zimě přijde jaro a náš sen má stále zřetelnější obrysy.

Více detailů z našeho osobního deníčku Z maringotky do krasoprostoru jsem zapsala formou e-booku >> sem.



Co nás to tedy naučilo?


Dřív se také tak žilo, říká se. Ale ona vás ta romantická představa docela rychle vrátí zpátky do reality. Dřív byly naprosto odlišné nároky na život.

My jsme si nadšeně nevybrali žít po „starodávnu“, bez bez vysokého nároku

na prostor (tzn. téměř žádný osobní prostor) a na hygienické podmínky

(mini koupelna, předsíň přímo v obytné místnosti...).

Dostali jsem se sem vlastně náhodou, po cestě za kvalitnějším životem.


Proč to ale stojí za to?


Rozhodně proto, že se dokážeme postavit mnohem větším výzvám,

než jsme si kdy dokázali představit.

Že se dokážeme semknout a zasmát, i když padáme na dno (no někdy u toho

i zároveň brečíme).

Naučili jsme se, že všechno má svůj důvod a že i pád na hubu je krokem vpřed. Naučili jsme se důvěřovat sami sobě a tomu, co se děje okolo.

Naučili jsme se, že některé věci prostě musíme přijmout, ale to, jak se k nim postavíme, je vždy jen na nás.

Naučili jsme se vážit si věcí, které aktuálně máme, a jednoduše toho,

že jsme spolu.


Jsme vděční za to, co jsme díky svému rozhodnutí prožili. Díky tomu jsme naučili hledět na život jinak.

Uvědomili jsme si, co vlastně potřebujeme ke šťastnému životu,

čím a kým se chceme obklopovat a jak žít a taky, co proto všechno musíme udělat.


Na závěr chci odpovědět na otázky, které poměrně často dostávám.

Je dobré pro čtyřčlennou rodinu žít v mobilhousu? Ne!

Vyměnila bych ty tři roky za jiné tři roky někde jinde? Nikdy!



Děkuji naše milá maringotko, že v tobě můžeme ještě pár měsíců bydlet.


Žijte blaze a podle sebe, můžete. :)



Jana






894 zobrazení