Motivační No a co...


Ozývá se ve mně nutkání napsat o motivaci. O tom, co prožívám, o strachu, pokoře i odvaze. O vytváření vnitřního krasoprostoru, který občas narazí.




Můj drahý rád sleduje všelijaké dokumenty o umění a architektuře a nedávno mi pouštěl rozhovor s paní architektou Šrámkovou. Moc se mi na ní líbilo její nelpění na úsudku druhých, hravost a velká pokora v jednom.


Poslední dny, spíše týdny, jsem hodně přemýšlela nad životem. Co bych s ním chtěla dělat, jaké mám cíle, jaký je můj vysněný život a zároveň, jak být spokojená v současnosti. Začala jsem to zpracovávat a věci se daly do pohybu.


K tomu ale přibylo spoustu pochybností, co si o tom bude, kdo myslet. A jak se o mně bude mluvit. A jestli mě neodsoudí. Potýká se s tím jistě, každý, kdo trochu vylezl ze zóny, kterou důvěrně zná. Na jednu stranu mám pocit, že je to správně, ale hned minutu na to se objeví nahlodávač.


Jenže já mu říkám No a co! 


Co je pro mě důležité?!


Nemusela bych dělat nic. Mohla bych být zalezlá ve své mateřské ulitě a hrát si s dětmi na hřišti. Jenže to mi moc nejde. Celý život jsem studovala a byla motivována k co nejlepšímu výkonu v daném oboru, abych se pak měla pár let na to spokojit s utíráním zadečků, ikdyž těch nejmilovanějších na světě. Na to mě nikdo po celou tu dobu vůbec nepřipravoval.





Mohlo by se zdát, že si rozporuji s předchozím článkem, ale ono to tak není, chci obojí, být dobrou mámou a realizovat se. A chci hrozně moc. Tak hledám způsob, jak na to. 


Chci dělat, co považuji za přínosné, důležité a hodnotné, hlavně tedy pro mě. Protože věřím, že jen pak se tyto hodnoty stanou přinosnými i pro jiné lidi.

Jsem obrovsky šťastná a vděčná, že žijeme na místě, které umožňuje si tyto myšlenky připustit. To totiž také znamená, že máme možnost tyto myšlenky změnit v činy. A to se přeci musí zkusit!


Chtěla bych vás tímto motivovat, dělejte co vás baví! Určitě to půjde, jen cesta nebude pravděpodobně úplně snadná a první vykročení bude úplně nejtěžší. Otevře vám totiž vše, čeho se bojíte a vy to musíte přeskočit, překonat nebo vyřešit.




Bála jsem se sdílet svůj první článek, bála jsem se o tom říct i rodině... Jsem docela introvertní a na úsudku druhých mi stále záleží. Ale pak sem to prostě udělala. 


Měla jsem pocit, jak při prvním rande. Tohle jsem opravdu dlouho nezažila. Takový hezký strach, očekávání, tělo v lehké křeči, na ústech nervózní úsměv jak po prvním polibku, myšlenky typu - Ježíš, to jsem odvážná... ale nejsem už jako trochu moc... A co když to uvidí Franta, co si asi bude myslet.... 


Třeba nejsem tak dobrá, třeba nejsem vůbec dobrá...A nejsem náhodou trapná.........

Co když....


A pak to přislo... je to venku... čekám minutu, hodinu, den... a... A nic se nestalo. 

A na všechny ty nahlodávače se dalo říct jediné - No a co. Život jde dál, ale je nějaký hezčí, plnější a já se cítím víc naživu.


Tak o tom píšu, připadá mi důležité, aby jsme se prostě nebáli a zkusili to, ať je to cokoliv a ta výzva je sebevíc velká. Tak jako tato pro mě.


Vytvořme si svůj krasoprostor. Svůj dobrý pocit. Dělejme, co máme rádi.


Držím pěsti! Jana

281 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše